Je to maličký kousek jadranského pobřeží pro turistu, ale veliký pro Slovince. Část Istrie nikoli tak dramatická, jako v Chorvatsku, ale spíš elegantní, lázeňská. Ačkoli si Slovinsko většina z nás spojuje s jezery pod vrcholky Alp, termálními lázněmi, vinicemi v kopcích Štýrska či gastronomii, která se během posledních let zařadila mezi nejrespektovanější v Evropě, pak ale přijedete do Portorože a zjistíte, že existuje ještě jedno Slovinsko. Dědictví Benátek se tu střetává s habsburskou elegancí, středoevropská nostalgie s vůní moře a solných polí. Na necelých padesáti kilometrech slovinského pobřeží najdete středověké uličky, olivové háje, vinice, saliny, kasina odkazující k legendárnímu Monte Carlu i jedny z nejzajímavějších lázní severního Jadranu.
Slovinsko znám celkem dobře. Hlavně jeho vinařskou tvář, včetně Mariboru a legendárního vinobraní Staré trty, nejstarší révy v Evropě a možná i na světě VÍCE ZDE. Jeho lázně ve vnitrozemí, vyhlášené restaurace, které v poslední době získávají michelinské hvězdy. A vůbec jeho překrásnou horskou i zemědělskou krajinu, farmy, Lublaň s její městskou vinicí… Ale slovinské pobřeží je pro mne premiéra. A také velmi zvláštní zážitek. Ačkoli koukám do vlnek Jadranu a mořský vzduch voní solí je v něm závan i něčeho blízkého. Možná je to společná historie, kousek té spojující habsburské DNA, právě tady si člověk uvědomuje, že Slovinsko není ani Balkán, ani Chorvatsko, vzdálené jen sedm kilometrů a přesto tak jiné. Ani Itálie, kam je odtud kilometrů pouhých dvacet a její blízkost odráží jak architektura, tak italština, kterou tu slyšíte pomalu na každém kroku. Ani střední Evropa. Ale je to od všeho trochu. Jedinečný mix, nálada, esprit. Slovinsko mořské.
Jeho pobřeží měří pouhých 46 kilometrů. Ve srovnání s více než 1 700 kilometry chorvatského pobřeží nebo téměř 8 000 kilometry italského pobřeží jde téměř o geografickou kuriozitu. Právě tato vzácnost ale způsobila, že si Slovinci svůj kousek Jadranu doslova hýčkají. A není divu. Na několika desítkách kilometrů se tu koncentruje neobyčejně pestrý svět.
Ráno můžete pozorovat sklizeň soli v Sečoveljských salinách, odpoledne ochutnávat olivové oleje na istrijské farmě, večer popíjet malvazii na promenádě v Portoroži a druhý den se ztratit v úzkých benátských uličkách Piranu. Nad pobřežím se zvedají vinice a olivovníky, na jaře se v restauracích objevuje divoký chřest, na podzim lanýže a po celý rok čerstvé ryby a mořské plody. Do toho všudypřítomné cypřiše, kamenné zídky, středomořské světlo, vůně moře a k tomu všemu ten pocit zvláštní důvěrnosti.
Když jsme jezdili k moři domů
Málokdo si dnes uvědomuje, jak silné byly vazby českých zemí na Jadran. Koncem 19. a začátkem 20. století se rozvíjela železniční síť monarchie a cesta z Prahy k moři byla překvapivě pohodlná. Ještě před rozpadem Rakouska-Uherska byly Portorož, Piran i nedaleký Terst součástí stejného státního útvaru podobně jako Praha nebo Brno. Jadran byl tehdy naším mořem. Do Terstu, který byl hlavním přístavem monarchie a tak přirozenou námořní branou i pro český průmysl a obchod, vedly z Prahy přímé železniční spoje. Odtud to bylo do Piranu a Portorože jen několik desítek kilometrů. Takže aristokracie i bohatší měšťané mířili do přímořských lázní stejně samozřejmě jako do Karlových Varů. Jadran tak nebyl vzdálenou exotikou, ale součástí každodenního ekonomického a kulturního prostoru, jehož součástí byly i české země. Proto mnozí historici označují Terst, Piran či Portorož za místa, kde lze dodnes nejsilněji cítit ztracený svět střední Evropy.
Poté, co místní lékaři objevili léčebný potenciál solanky a bahna ze zdejších salin, začala se rodit moderní sláva Portorože. Město, jehož jméno zní v překladu velmi poeticky: „Přístav růží“, se na přelomu 19. a 20. století proměnilo v elegantní lázeňské středisko monarchie. Roku 1897 byla Portorož oficiálně vyhlášena klimatickými lázněmi a rychle se zařadila mezi nejprestižnější přímořská střediska monarchie vedle Opatije, Grada nebo benátského Lida. Hosty lákala kombinace moře, slunce a léčivých procedur založených na soli a bahně. A právě tehdy tu vznikaly luxusní vily, lázeňské domy a legendární Palace Hotel, který dodnes patří k symbolům města. Portorož se stala doslova „rakouskou riviérou“, mezi hosty nechyběl dokonce ani císař František Josef I. Takže když dnes sedíte na promenádě před historickým Palace Hotelem, není těžké představit si dámy s krajkovými slunečníky a pány v bílých oblecích. Slušelo by jim to tady i dnes, ačkoli město už má mnohem modernější ráz.
Důvody k návštěvě jsou ovšem stále stejné: moře, zdraví, odpočinek, perfektní lázeňské služby. Právě na této tradici dodnes stojí také resort LifeClass v Portoroži O resortu VÍCE ZDE. Moderní lázeňský komplex propojuje několik hotelů, wellness centra, bazény a restaurace, ale jeho skutečným bohatstvím nejsou výhledy na moře. Jsou jím přírodní poklady zdejší krajiny – sůl, solanka, léčivé bahno a mořská voda. Tedy stejné suroviny, které po staletí formovaly život na tomto pobřeží a které dodnes spojují příběh Portorože, Piranu i slavných salin v jeden celek.
Piran: nejitalštější slovinské město, které postavila sůl
Piran bývá označován za nejkrásnější město slovinského pobřeží. A není to přehnané. Už při příchodu na Tartiniho náměstí člověka napadne, že se ocitl v malých Benátkách. Jen bez tlačenic a davů. Pastelové fasády honosných domů, úzké uličky, kamenné schody a vůně moře, do níž se mísí vůně čerstvě vypraného prádla visícího na šňůrách mezi domy, vytvářejí atmosféru, která má ke Slovinsku, jak si jej běžně představujeme, překvapivě daleko. Oproti Portoroži je naopak Piran sevřený, kompaktní, vystavěný z kamene a dýchající historií. Po staletí patřilo město Benátské republice a její vliv je patrný na každém kroku. Nad přístavem se zvedá kostel svatého Jiří, jehož zvonice je zmenšenou kopií slavného benátského Campanile. Výstup ke kostelu patří doslova k povinným zastávkám. Výhled odtud totiž obsáhne celé město i s jeho červenými střechami, Terstský záliv a je vážně úchvatný, ať už se necháváte okouzlit barvami tyrkysového moře, nebo vám pohled zabloudí třeba až k obrysům italského či chorvatského pobřeží.
Když pak sestoupíte zpět, ke klidné atmosféře do velké míry přispívá i to, že jde prakticky o město bez aut, vjezd do jeho centra je zakázán. Do toho vůně květin moře a pohlazení větru, který vane od moře.
A právě zde průvodci rádi vyprávějí jednu z nejslavnějších místních legend. Ne vždycky je totiž vítr „kámoš“. A tak jednou, když město ohrožovala ničivá bouře, obyvatelé se modlili ke svatému Jiří, patronovi Piranu. Bouře se údajně zázračně stočila pryč od města a od té doby jej světec chrání. Dodnes stojí na vrcholu kostela socha anděla, která se ve větru otáčí a funguje jako korouhev. Místní říkají, že anděl stále hlídá, odkud přichází vítr a zda městu nehrozí nebezpečí.
Jenže skutečným patronem Piranu nebyl ani světec. Byla jím sůl. Právě obchod se solí přinesl městu bohatství, díky němuž vznikly paláce, hradby i kostely. Bez salin by Piran pravděpodobně nikdy nebyl ničím víc než malou rybářskou osadou.
Krajina, která produkuje chuť přitahující michelinské hvězdy
Když druhý den ráno vstupujeme do Sečoveljských salin, pochopíme, proč místní mluví o soli s téměř náboženskou úctou. Na ploše přibližně 750 hektarů se rozprostírá jedna z nejpozoruhodnějších kulturních krajin severního Jadranu. Voda, hráze, kanály a odpařovací pole vytvářejí téměř abstraktní geometrickou kompozici. Člověk má chvílemi pocit, že neprochází výrobním areálem, ale obřím dílem moderního land-artového malíře. Ačkoli krajina a činnost v ní funguje bez dotyku času, trdičně a postaru.
Sůl se zde vyrábí prakticky stejným způsobem jako před sedmi sty lety. Největším tajemstvím není moře, ale petola. Několik centimetrů silná biologická vrstva tvořená řasami, minerály a mikroorganismy pokrývá dno krystalizačních polí a funguje jako přírodní filtr. Díky ní nevzniká obyčejná mořská sůl, ale produkt mimořádné čistoty.
A právě nad petolou se rodí skutečný aristokrat mezi solemi – fleur de sel neboli solný květ. Za bezvětrných slunečných dnů se na hladině vytváří jemná krystalická vrstva připomínající krajku. Solníci ji ručně sbírají speciálními síťkami. Výnosy jsou minimální, práce náročná a výsledkem je produkt, který dnes používají nejlepší šéfkuchaři Evropy.
Mezi cypřiši, bylinkami, olivovníky a vinicemi
Jen několik kilometrů od salin nás cesta zavádí na farmu Gramona. Produkce čistě organická, olivovníky tvoří s porostem meziřadí i okolními stromy a keři unikátní biotop, všude to kvete, bzučí, voní, a my si sedáme pod pergolu, abychom ochutnali trochu z toho tekutého pokladu vydobytého z tohoto kousku přírody, který působí jako ráj. Nicméně když si člověk představí sklizeň – kdy se olivy ručně a pomocí jednoduchých nástrojů setřásají na rozprostřené sítě a pak se rychle dopravují ke zpracování – může to být i na chvíli pěkné peklo. Ale stojí to za to. Když pod vedením majitelky farmy Niny Gramony ochutnáváme její oleje, naložené olivy či sůl s kousky sušených oliv, je to mana nebeská.
Stejně jako solný květ i olivový olej tady vzniká na samé severní hranici svého přirozeného výskytu. Na druhou stranu právě proto mají místní oleje výraznou aromatiku, vyšší obsah polyfenolů a charakteristickou pepřnatost. Mimochodem na jeden litr oleje potřebujete až 20 kilo oliv, což mějte na paměti, třeba když sklízíte stůl po večeři. Lahvičku s olivovým olejem rozhodně nenechávejte na světle a už vůbec ne na slunci. Kvalitní olivový olej je vzácný, mimochodem jde o jeden z nejpančovanějších produktů vůbec. Takže máte-li šanci koupit si jej přímo na místě, kde vzniká a s jasnou garancí původu, neváhejte a dobře se o něj starejte.
I tady se olivovníky občas střídají s keřem vinné révy, ale vinice, to je zas další velká kapitola. A víno je další vášní slovinské Istrie. Zatímco většina milovníků vína spojuje Slovinsko s Brdy nebo Štýrskem, pobřeží má vlastní hvězdu: Istarskou Malvaziji.
Právě ta se objevuje prakticky při každém obědě i večeři. Voní po středomořských bylinách, broskvích a květech akátu, ale především nese zvláštní slanou stopu, která jako by odrážela blízkost moře. Nutno říci, že k rybám, mušlím, krevetám nebo chobotnici funguje téměř dokonale. Pokud jde o červená vína, pak vedle mezinárodních odrůd je to hlavně Refošk, starobylá červená odrůda severního Jadranu, která dává zajímavá červená vína, ale také stále populárnější růžová vína z Refošku, která představují jeden z nejzajímavějších, dosud málo objevených stylů regionu. Na vinných lístcích se objevují především jména jako Vinakoper, Santomas, Rodica nebo biodynamické vinařství Korenika & Moškon – producenti, kteří v posledních letech výrazně přispěli k růstu reputace slovinské Istrie.
Pestrost, kouzlo rozmanitosti i kontrastů
Portorož a Piran jsou od sebe vzdáleny jen několik minut jízdy – my si to naopak dáváme z Piranu zpět pěšky pobřežní kolonádou, což je pěkná procházka i se zastávkami na focení tak na hodinku – přesto tato dvě města působí jako dva různé světy. Jeden nabízí promenády, hotely, wellness a kasina. Druhý středověké uličky, kostelní zvony a benátskou nostalgii. A mezi nimi leží vinice, olivové háje a saliny. Možná právě tato koncentrace kontrastů dělá slovinské pobřeží tak přitažlivým. I na pár desítkách kilometrů tohoto dotyku s mořem se totiž podařilo zachovat něco, co se jinde ve Středomoří často vytratilo – rovnováhu mezi turismem, krajinou, historií a každodenním životem, který tu s porcí zmrzliny a sklenkou slovinského sektu, peniny, ubíhá tak nějak pomaleji.
Když poslední večer sedíme na pobřeží se sklenkou malvazije a pozorujeme světla Piranu odrážející se na hladině moře, začíná být jasné, proč si Slovinci svůj malý kus Jadranu tak pečlivě chrání. Je tu nádherně.
