Léto bylo suché jako troud, horké jako pícka, a byť se po té sluneční výhni člověk pomalu těší na sníh, ještě to nějakou dobu potrvá. Před námi je vrchol vinařova roku, čas sklizně a s ním neklidně „běžící“ burčák, první vína… Ale než se to přehoupne alespoň do svatomartinského, je ještě dost času užít si babí léto. Třeba na vinobraní, slavnostech burčáku, přitom ani nemusíte být z Moravy, Mělníka, Žernosek…
Protože většina z nás v redakci je křtěná Vltavou, vydali jsme se do pražských vinohradů. Na mazácké vinařské „obce“ sice Praha nemá, přesto kdysi bývala vinařskou metropolí. Městem, které obklopovaly a protkávaly vinice. Do některých z nich se v posledních desetiletích opět vrací život. Kvalita jejich produkce začíná být čím dál lepší a lidé se sem přicházejí bavit se a odpočívat do krásného prostředí, tedy ti, co o nich vědí
Vedeni proto redakčním plánem, kde jsme se na městské vinohrady chystali už delší čas, a poučení tím, že i v okolních státech si velká města hýčkají své vinice i jako atraktivní turistické cíle, chtěli jsme být světoví. Čtenářům je trochu víc přiblížit a viniční altány, potažmo tedy zdejší vinaře a vinohradníky, troch podpořit. Jenomže něco jiného je třeba Vídeň, kde se lidé společně snaží, aby město opravdu fungovalo. A pak člověk narazí opět na to, že jsme v Česku.
„Jste jako supi, sotva jsme získali cenu v národní soutěži vín, už se na nás chcete přiživovat a díky nám prodávat svůj časopis,“ dozvěděli jsme se například od šéfky jedné z vinic. „Lidí nám sem chodí už takhle dost, stejně to děláte jen pro sebe“ přikládala dál pod kotlík. A pak tomu nasadila korunu: „Ale já vám zakazuji o nás psát.“ To když se dozvěděla, že chceme jejich vína dokonce – probůh – degustovat!
Podobný přístup, byť lehčího kalibru, jsme zažili i na Grébovce. Kdysi jsem sem chodívala za panem Trunečkem, teď obhospodařuje vinice jeho zeť. „Žádná vína do soutěže vám nedám,“ spustil. A že se chci jen přijít podívat a vína ráda koupím? „No, to vám tedy nemůžu zakázat.“
Nevím, ale speciálně tyto pražské vinice přece nejsou soukromé. Jde o jedinečná místa, na která bychom měli být pyšní. A s nimiž by měli i lidé, kteří na nich hospodaří, zacházet jako s pokladem. Jde to v jiných metropolích, kde jsou šťastní, že se o nich píše, mluví, že to na nich žije, tak proč to tak není tady.
Abychom se trochu vzpamatovali, vyjeli jsme proto zase raději načerpat inspiraci.
Na Jadran plavit se i s koly, abychom mohli vyrazit do malých vinařství Pelješacu i ostrovů. Do Rakouského Waldviertelu, kde i z trochy máku dokážou vykřesat turistickou atrakci a makovou vesničku Armschlag dostat do všech průvodců. Nebo tu spojí tři sousedské sklepy a vytvoří magický „Disneyland“ – svět vína Loisium.
Do Itálie za špekem, jablky, víny či sýry, na nichž v Bolzanu stojí celý gastronomický festival. Na Lago di Garda ochutnat Vino Santo, o němž jeho producenti rádi vyprávějí všem, kteří přijdou a mají zájem poslouchat.
Možná i proto jsou jejich produkty tak jedinečné – dělají je totiž pro lidi.
