Sklo Riedel. V moderním světě synonymum skleniček, umožňujících maximálně vychutnat si kvalitu nalitého vína. V historii však i jméno rodiny, jejíž osud zrcadlí zvraty středoevropských dějin, přesto její členové uměli vždy vstát jako Fénix z popela.
Lesní hlína je vlhká a voní a my v ní ryjeme jako lesní kanci. Nadšeně vyhrabáváme kousky starého skla z předminulého století. Čtyři desítky novinářů, kteří se slétli a sjeli z nejrůznějších koutů světa. Japonka hupká jako srna po vlhkých špičkách vykukující skály a Norka s Německým kolegou se v zápalu „zlatopkopecké“ vášně vrhají pod hromadu chroští.
„Dá se tu toho najít ještě hodně, staré knoflíky. Ale tohle je nádhera,“ říká Maximilian Joseph Riedel a bere do ruky od jedné z novinářek modře zabarvený kus skla. „To je vzácná barva,“ vysvětluje nadšeně a radostně si nález prohlíží.
Ten starý kousek sklářské hmoty totiž není jen krásný na pohled, pro Maximiliana je to i kousek osobní historie. Skládanka velkého sklářského příběhu, poznamenaného zvraty a událostmi dějin českých zemí v průběhu více než dvou a půl století, vypovídající nejen o vrtkavosti osudu, vzestupech, pádech, osobních tragédiích, krizích a válkách, ale také o nezměrné síle podnikatelského ducha, vytrvalosti, vášni, kreativitě, píli a v neposlední řadě tak také o obrovském úspěchu firmy dnes světového jména, s továrnami nejen v Rakousku, ale i v Německu.
Kristiánov, zapomenutý ráj
Kdysi tady na horské samotě uprostřed lesů, ve výšce 800 metrů nad mořem, stávala velkolepá budova sklárny s mnoha přístavbami, třemi pecemi a kolem s malou osadou, kterou nechal vybudovat Jan Leopold Riedel v roce 1775, příslušník třetí generace rodiny sudetských Němců a zakladatel severočeského sklářského impéria. Už od ledna následujícího roku se zde vyráběly číše, flakóny na parfumy, mačkářské tyče, jedno z nejkvalitnějších skel v celé monarchii.
Zdejší huť fungovala více než sto let, než bylo třeba modernizovat technologie a posunout podnikání zpět do údolí, odkud se sklářství vyšplhalo do hor za dřevem, teď pro změnu blíž k železnici.
Nyní, po několika požárech a po roce 1938, kdy byl zbytek budovy vyhozen do vzduchu, je tohle romantické místo s horskou loukou, starým hřbitovem a sklářským muzeem oblíbenou turistickou zastávkou kolařů i pěších.
PŘIJĎTE SI VYCHUTNAT VÍNO Z NOVÉ ŘADY SKLENIC PERFORMANCE
Je tu krásně. A taky božský klid. Přitom kdysi tu bývala i fara, škola, dělnické domky, panský dům, svět sám pro sebe. Dnes sem přijíždíme s Maximilianem Riedlem, příslušníkem jedenácté generace rodiny, který se rozhodl vydat po stopách svých předků. Jeho pradědeček, který strávil deset let v sovětském vězení na to neměl sílu, děd i otec se snažili zvlášť za éry socialistického Československa logicky dívat víc dopředu, než zpět.
Tak si vzal propojení minulosti a přítomnosti za své až Maximilian. Jeden z kruhů spletité rodinné ságy se tak symbolicky uzavírá na hřbitově, kde jsou pochování jak lesníci a skláři, tak členové rodiny Riedlů, včetně Johanna Leopolda, zakladatele osady, který zemřel v roce 1801. Náhrobek má vedle svého mladšího bratra Antona, huťmistra z Nové louky, který byl na tento hřbitov uložen jako první po jeho vysvěcení v roce 1780.
„Je to zvláštní, vidět tu jména mých předků. Být tady v místech, kde to všechno začalo. Ale nemám nějaké zvláštní pocity. Je to dávno pryč. Nic to nemění. Ale samožná skutečnost, že mám možnost stát u hrobu svých příbuzných osm generací zpět, na to jsem velmi hrdý,“ říká Maxmilian Riedel.
Od vraždy po papežský řád
Leopold, Anton, Maximilian…. jedenáct generací. Pojďme si to trochu utřídit. Když se roku 1678 narodil Jan Kryštof Riedel, mluvíme o začátku sklářské rodiny. Jan byl šikovný obchodník se sklem, který dovedl český křišťál prosadit i na zahraničních trzích, ale tehdejší cestování bylo nebezpečné a roku 1723 byl na jedné z cest zavražděn. Zbyli po něm tři synové, mezi nimi i Johann Carl Riedel, malíř skla, který se jako první usadil v Antonínově. Prvním velkým jménem je pak Johann Leopold Riedel, zastupující 3. generaci, o němž už byla řeč. Právě on položil základy tradicím sklářské výroby v celém kraji.
Po sedmileté válce s Prusy zbohatl při četných rekonstrukcích zejména díky výrobě okenních tabulí, když je v regionu Jizerských hor začal vyrábět jako první a vůbec se mu dařilo. Měl vizi, byl cílevědomý. Postavil zmiňovanou první rodinnou sklárnu v Kristiánově, koupil sklárny na Nové louce a rozběhl rodinný byznys tak, aby jen vzkvétal. Po něm úspěšně převzal žezlo i nejstarší syn Anton Leopold, který dál pokračoval v inovacích. Další následovník Franz Xaver Riedel už musel reagovat i na potřeby rozvíjející se průmyslové výroby a do výroby vnesl opět nové postupy a dokonce i nové barvy.
Jeho dcera Anna, po níž jsou pojmenovány speciální odstíny žluté a zelené, se později provdala za bratrance Josefa Riedla. Ten je představitelem další silné, v pořadí 6. generace. Říkalo se mu jizerský sklářský král a vlastnil vedle osmi skláren i dvě textilky a uhelné doly. Na něm bylo provést podniky průmyslovou revolucí, navíc vyhrává i Grand Prix na Světové výstavě ve Vídni, české lustry, skleněná bižuterie, luxusní duté sklo mají za jeho éry zvuk po celém světě, dokonce získává od papeže řád. Jeho jediný syn Josef mladší nechal mimo jiné postavit v Desné rodinnou vilu pro svou ženu Paulu, ale i rodinnou hrobku v podobě novorománsko-gotické kaple s kryptou, jak pro otce, který umírá pár let po jejím dokončení, tak pro sebe, aby i po smrti „viděl“ na svou sklárnu a vilu.
Sám umírá v roce 1924, rodinné impérium úspěšně provedl krachem monarchie a vstoupil s ním do nového Československa. Pohled na další osudy značky, pod níž se slibně a navzdory ekonomické recesi rozvíjely jak sklárny, tak bižuterie či textilky, dvakrát radostný nebyl.
Války, krize, vyvlastnění…
Vaz zlomila rodině zejména nucená spolupráce s německou armádou. Mohla za to zejména technologie zpracování technického skla, která zajímala armádní vývojáře fašistického Německa, a tak po konci války došlo k obvinění rodiny z kolaborace, zkonfiskování veškerého majetku a Walter Riedel, Josefův nejstarší syn, byl odvlečen na Sibiř. Skončila tak ze dne na den sláva podniku světového věhlasu, který i v krizové době mezi dvěma válkami sílil a stal se předním výrobcem luxusních skleněných předmětů, lamp, ale i skleněných šperků. Walter byl oceněn Grand Prix na mezinárodní výstavě a později i na světové výstavě v Paříži. To ale po roce 1945 skončilo.
Walter skončil v sovětském lágru a bůh ví, jak by dopadl jeho syn Claus, kdyby se mu nepodařilo v Brennerském průsmyku vyskočit z vlaku, který jej transportoval z Itálie. A nemohl si najít lepší místo. Tady působil již několik desetiletí Daniel Swarovski, krajan, který se u Riedlů kdysi učil, a o Clause se postaral. Nejenom, že mu poskytl azyl a možnost vystudovat, ale pomohl rodině později i s nákupem rakouské zkrachovalé sklárny v Kufsteinu, kde se padlé impérium znovu postavilo na nohy a odstartovalo tu i svou novodobou podnikatelskou éru.
Ačkoli se z lágru vrátil Walter, byl teď hlavním motorem Claus Riedel. Navíc jako většina členů rodiny, i on dokázal přijít s něčím zcela novým. Jednak přehodil výhybku od tradičního barevného a broušeného skla k prostým tenkým foukaným sklenicím na víno a co víc, jako první rozpoznal vliv, který má architektura sklenice na vnímání nápojů.
Souhra skla a vína
„Můj dědeček odtud odešel v šestnácti a už se sem nikdy nevrátil,“ říká Maximilian Riedel uvnitř budovy, kterou postavil v Desné jeho praprapředek Josef. Na mysli má ovšem Clause, představitele deváté generace, který byl nucený odejít bojovat s německou armádou do války a do rodinného sídla po „konečném řešení německé otázky“ už neměl možnost znovu nahlédnout. Je to zvláštní pozorovat spolu s Maximilianem místnosti s detaily, které zná i on jen z vyprávění. Třeba dětský pokoj, uspořádaný jako venkovská chalupa v nejvyšším patře domu, který jinak připomíná spíš luxusní hotel v některém z přímořských letovisek.
Dokonce jsou tu i staré plány, kreslené a popsané rukou jeho blízkých z předchozích generací. „Sám jsem tady v některých místnostech poprvé,“ říká Maxmilian a je vidět, že jsou to silné chvilky. Dnes slouží objekt jako mateřská školka a také městské informační centrum, zároveň je tu expozice věnovaná rodu Riedelů. A spolu s nedalekou kaplí s hrobkou tvoří jednu z dominant zdejší krajiny.
Vlastně ať se tady podíváte kamkoli, můžete najít stopy podnikání Riedelů. Stejně jako když zavítáte na degustace vín kdekoli na světě. Sklenice Riedel na míru vinným odrůdám, ale i destilátům a dalším nápojům – ano, speciální sklenku Riedel má třeba tequilla či pisco a dokonce i coca-cola či káva – objevíte doslova na všech kontinentech. A když si vyzkoušíte rozdíly, ochutnáte, porovnáte, jste překvapeni, co dokáže sklo skutečně s vínem udělat, jak mu umí dát vyniknout. „Je to jednoduché, je to fyzika,“ tvrdil při workshopu v Praze George Riedel, Maximilianův otec. A on jeho slova potvrzuje: „jsou to jednoduché zákonitosti, ale fungují.“
V posledních padesáti letech se tak firma vypracovala do role partnera těch nejslavnějších vinařů. Jejich sklenice na míru jednotlivým odrůdám se vyvíjejí každá několik měsíců, někdy i rok, a výsledky jsou pozoruhodné. „Bezpochyby nejlepší sklenice pro technické hodnocení i maximální požitek z vína,“ říká o sklenicích Riedel slavný kritik Robert M.Parker. „Vliv těchto sklenic na víno je prokazatelný a nevím, jak víc zdůraznit rozdíl ve vnímání vína, který přinášejí.“
Navzdory přetržené historii se tak Riedelům podařilo nejen navázat na impozantní podnikatelské úspěchy, ale opět se postavit do čela oboru. Dokládají to jak světová ocenění, prestiž, růst zisku, tak další rozvoj, včetně akvizic značek Spiegelau či Nachtman. Od unikátního konceptu skleniček pro různé druhy vín se posunuli k dalším nápojům, včetně zmiňované kávy. A kam dál?
Možnosti v rozvoji a využití skla jsou nekonečné. Zvlášť ve spojení se snačkou Riedel. Kdysi malé zrnko písku v podnikatelském moři, ale díky miliónům tun písku, které přetavili ve sklo špičkové kvality, dnes firma, která má světový zvuk. Jasný a zvučný, jako když o sebe cinknou sklenky z toho nejčistšího křišťálu.
